Případ Romany a Vincence Mertens

Ne všechny příběhy divadelních hvězdiček a hvězd končí slávou, a ne všechny končí dobře. Žít Roma(na) Mertensová dnes, možná by si jako herečka krajského divadla střihla několik rolí v seriálech, jako baletka jeden muzikál, a párkrát by s ní vyšel delší rozhovor v sobotní příloze novin. Nic moc kariéra, zdálo by se. Život by však mohl dopadnout i mnohem, mnohem hůř. A taky dopadl. Byla druhá světová válka a na baletku včetně jejího tříletého dítěte čekala místo rozhovorů v novinách pouze Osvětim.

Rodačka ze severočeského Chomutova Roma Mertens se narodila v roce 1913 jako Morgensternová; jméno Mertens židovská rodina přijala až na začátku třicátých let po konverzi k evangelíkům. Velmi brzy se v mladé slečně projevil taneční a herecký talent, a tak už lehce po dvacítce věku pravidelně vystupuje v Praze, a v druhé polovině třicátých let se dostává do Olomouce. Zde poznává divadelního scénáristu a malíře Josefa Gabriela, a poslední květnový den roku 1941 se narodí syn Vincenc. Idylka korunovaná narozením dítěte je ovšem zakalena událostmi doby: Roma od roku 1939 nesmí veřejně vystupovat, je totiž Židovka, a pro německé správce to pochopitelně představuje nepřekročitelný problém. Na vlastní oči zřejmě sleduje vypálení olomoucké synagogy; bydí totiž na Javoříčské ulici a dalším událostem nelze uniknout. V divadle dostává velmi cudně formulovanou výpověď „z organizačních důvodů“.

Jak zuří válka, doufá Roma v možnost odjezdu do Izraele – a možná proto, kdo to ví, přihlašuje jako svobodná matka malého Vincence na sebe. Napsat jej na otce, byl by posuzován jako Árijec a pravděpodobně by unikl osudu. Chtěla mu možná pomoci a mít jej u sebe, ale vyřkla tím nad svým dítětem nezměnitelný ortel. Okupanti měli v papírech pořádek, a zřejmě to byla tato malá drobnost, která později stála malého Vincence život. Neexistuje ani jeho fotografie, jen vzpomínky.

Tajné návštěvy

„Když se blížil transport, nechala Romana Vincu u mé babičky v naději, že nebude muset s ní. Asi už tušila, že to nebude Izrael. Otec Gabriel za Vincou chodil často na návštěvy, musel chodit do práce. Malý často a pořád plakal, protože se ocitl v cizím prostředí, měl jeden rok. Líbila se mu říkačka: „Vinca, Vinca, Vincacá, Vinca pije rum.” Byl prý moc hezký. Nejradši si hrál u kredence s hrncema a poklicema. Naši ho vozili v kočárku kolem školy a Romana se tajně dívala. V noci pak tajně přicházela, chodila za malým a před svítáním se vracela. Bylo to smrtelně nebezpečné pro všechny zúčastněné, zvlášť aby to nevyžvanila jejich dcera, malá holka, která uviděla v noci na věšáku Romanin kabát,“ vzpomíná na vyprávění svých rodičů a prarodičů Gabriela Kovaříková.

Před transportem se přišla Romana s dítětem rozloučit. „Bylo to prý strašně dojemné, myslela si, že ho vidí naposled v životě. Všichni plakali. Ona prý vždycky už odcházela po schodech, otočila se a znovu se k němu rozběhla. Pak odešla,“ vzpomíná. Jenže staré přihlášení dítěte na sebe se před pořádkumilovnými Němci nedalo skrýt. Od vlaku ji vrátili pro malého; Romana se pro něj vrátila a mnohem klidnější si ho odnesla. Transportem AAo č. 540 odjela matka s dítětem 8.července 1942 do Terezína. Ze 748 osob, které do vlaku v Olomouci nastoupily, se jich po válce vrátilo domů jen 84.

Směr Osvětim

Necelého dva a půl roku strávili ještě na tomto světě spolu: 9. října 1944 odjíždějí dalším transportem z Terezína do Osvětimi a tady jejich stopa navždycky končí. Je to doba, kdy na příjezdové rampě stával a přijíždějící osobně třídil „Todesengel“ Mengele. Ten se při selekcích na rampě prezentoval jako klidný, povýšený a lhostejný člověk. Avšak podle svědků stačilo málo a Mengele se změnil doslova v běsnící bestii. Při těchto záchvatech zabil nejednoho vězně, někdy i doslova holýma rukama. Nejvíce zarážející bylo podle svědků to, že si Mengele v jednom okamžiku dokázal hrát s dětmi, aby je záhy bez jakýchkoliv výčitek pitval na svém stole. Tyto prudké změny nálad a absence jakéhokoliv náznaku výčitek svědomí přispívají k tvrzení, že Mengele trpěl psychopatickou poruchou osobnosti. Někdy projevil k dětem laskavost jen za účelem jejich usmrcení, jako když dbal o zdraví dvojčat, aby je záhy mohl usmrtit a pitvat. Tento fakt nazval profesor psychiatrie a psychologie R. Jay Lifton „zdvojením“. Přesto ve zprávě z roku 1944 označil posádkový velitel Mengeleho duševní stav za „vynikající“. Stejně tak byl chválen za svou „vědeckou“ činnost a řídící kvality. Bylo 9.října roku 1944, a oba dva pravděpodobně zemřeli ještě téhož dne. Záznamy o tom nejsou, a pokud jsou, nebyly nalezeny. Právě mezi 9. a 24. říjnem - dnem, kdy SS podle všeho naposledy vraždily v plynových komorách - zemřelo v krematoriích podle odhadů ještě čtyicet tisíc obětí. Patnáct dní, pouze patnáct dní chybělo, aby bylo po všem a třeba se vrátili domů. Nevrátili se.

-vb-

V roce 1930 žilo v Olomouci 2 198 Židů z 66 440 obyvatel. Hrůzy druhé světové války přežilo pouze asi 200 židovských občanů, dnes žije v Olomouci téměř 80 osob hlásících se k židovské komunitě.

Portrét Romy Mertensové pohledem Pavla Zatloukala (Muzeum umění)

Autorem podobizny někdejší členky baletního souboru olomouckého Městského divadla Romy Mertensové byl její divadelní kolega a blízký přítel Josef Gabriel. Portrétoval ji v březnu 1939, v době, kdy pro oba nastávaly těžké časy – pro Mertensovou z rasového, pro Gabriela z ideologického hlediska. Pražský rodák Josef Gabriel (1902-1970) vystudoval malbu na Ukrajinské akademii v Praze a krátce nato, v roce 1931, přichází jako jevištní výtvarník společně s režisérem Oldřichem Stiborem do Olomouce. Podle jeho návrhů bylo v Olomouci provedeno na 300 mnohdy avantgardních scénických výprav. Sklízel za ně ocenění na řadě domácích i mezinárodních přehlídek. Kromě toho se po celá třicátá léta čile účastnil zdejšího výtvarného i společenského života – pro Skupinu olomouckých výtvarníků např. připravoval instalace výstav nebo proslulé maškarní plesy. Podle vzpomínek jiného z jeho tehdejších přátel Roberta Smetany „žil hlavněv divadle nebo u divadelního stolu v kavárně u Drápalů“. Byl hravý bohém, recesista, autor mnoha happeningů, „divadelník v nejpoetičtějším významu toho slova“. Poeticky uvolněné byly také jeho obrazy s výjevy z commedie dell´ arte, s pieroty, karnevalovými výjevy, zasněnými dívkami, akty. Po okupaci se společně s dalšími přáteli z divadla zapojil do ilegální práce v komunistickém odboji, v roce 1940 byl zatčen a dva roky vězněn s následným zákazem divadelní činnosti. Do Olomouce se již nevrátil a žil až do smrti v Praze. Po válce se věnoval jevištním výpravám v některých pražských divadlech a spolupra-coval také s filmem. Roku 1962 byl jmenován zasloužilým umělcem. Nemalá část jeho pozůstalosti včetně portrétu Romy Mertensové je uložena v Muzeu umění Olomouc.

Převzato z časopisu

Chajejnu