UKRAJINKA V ČESKÉ ŠKOLE Před válkou jsem chtěla z Ukrajiny odejít. Teď se tam chci vrátit

Už rok a půl žije a studuje v Olomouci. Z rodného města Kropyvnyckij na jihu Ukrajiny utekla za dramatických okolností krátce po začátku války. Dnes je jednou z ukrajinských studentů, kteří zakotvili na Střední odborné škole obchodu a služeb v Olomouci ve Štursově ulici. Osmnáctiletá Mariia Oleksandrovna Horeskul je v Olomouci spokojená, ale i tak se jí bývá smutno, zažívá stesk po domově a chybí jí její vrstevníci. Jaké to je pro mladého člověka, když musí kvůli válce ve vlastní zemi žít v zahraničním azylu?

Kdy jste přijela do Olomouce?

Krátce po začátku války. Moje máma už dva roky pracovala v Olomouci a okamžitě chtěla, abych přijela za ní. Otce už nemám, zemřel, a ve městě, kde bydlíme, mám starší sestru, která už má ale vlastní rodinu. Tak jsem poslechla, vzala pár věcí a jela sem.

Okupační ruská armáda došla až do vašeho města?

Ne, došli do sousedního velkého města Mykolajiv. U nás doma byly slyšet detonace, ale až k nám vojáci nakonec naštěstí nedošli, v Mykolajivu se fronta zastavila. Na začátku ale nikdo nevěděl, jak se bude situace vyvíjet. Já jsem nebydlela doma, ale na internátu školy, kde jsem studovala. Když začala válka, školu zavřeli a já bych vlastně ani neměla kde být. Máma chtěla, abych přijela hned za ní, a tak jsem ji poslechla a jela sem.

Takže jste aspoň věděla, kam jedete… to je lepší, protože mnozí prostě jen utíkali a netušili, kam. Jaká byla cesta?

Hrozná! Jeli jsme asi dvacet hodin, ale ne normálním osobním vlakem, ty už neměly kapacitu. Jeli jsme takovým starým dělnickým vagonem, určeným jen pro krátké lokální cesty, kde je málo lavic na sezení. Mnoho lidí proto muselo sedět na zemi, děti i staří lidé. Museli jsme jet potmě bez světel, kvůli tomu, aby náhodou někdo nestřílel na náš vlak. Cesta byla hrozně dlouhá, měla jsem žízeň, hlad i strach. Dlouho jsme pak stáli na ukrajinsko-polských hranicích. Naštěstí to dopadlo dobře a dostala jsem se za mámou.

Co pak následovalo? Bylo vám šestnáct, na Ukrajině jste studovala, tak předpokládám, že jste hledali i nějakou školu?

Ano, na Ukrajině jsem studovala management marketingu. Chtěla jsem najít něco podobného, ale nepodařilo se to, žádnou školu takového zaměření, kam by mě vzali, jsme s mámou nenašly. Mezitím jsem absolvovala nějaký adaptační kurz a hned jsem se začala učit česky, což dělám doposud. Nakonec jsem tedy marketingovou školu nenašla a dostala jsem se sem na Střední odbornou školu obchodu a služeb ve Štursově ulici. Tady se teď učím na kuchařku. Mám tady aspoň velkou výhodu, že praxe máme v Bistru Paulus u michelinského šéfkuchaře Romana Pauluse.

To je fajn, ale kuchař s marketingem nemá moc společného. Nechtěla byste přeci jen studovat, a ne se jen vyučit? Nebo pokračovat na škole, kde jsi byla před válkou?     

Ano, ráda bych, i máma by chtěla, abych si potom dodělala maturitu a zkusila jít na vysokou školu. Teď jsem ale ráda, že se tady můžu učit na kuchařku. Pokud jde o moji původní školu na Ukrajině, chtěla jsem pokračovat dálkově, dělat zkoušky online, ale ta škola mi to neumožnila a tak to, co jsem tam doposud absolvovala, je vlastně k ničemu.

Pracujete u slavného šéfkuchaře, jak vám u něj chutná česká kuchyně? Nechcete ho naučit i něco ukrajinského?

Vaše jídla mi chutnají. Mám moc ráda omáčky, ty v naší ukrajinské kuchyni nejsou tak obvyklé. Bavila jsem se s šéfkuchařem, zatím budu dělat to, co nás tam učí, a na konci ročníku dostanu možnost naučit na oplátku je, jak se dělá pravý ukrajinský boršč. 

Kromě vaší sestry zůstal na Ukrajině ještě někdo z vašich blízkých?

Ano, zůstala tam sestra s rodinou a babička. Letos v létě jsem tam byla zpátky. Bylo to tam lepší než na začátku, kdy nikdo nevěděl, jak se situace vyvine, ale i tak tam bývají občas slyšet výbuchy. Válka není moc daleko.

A chtěla byste tam zpátky?

Ano, určitě, chci se tam vrátit! Je pravda, že před válkou jsem ani nepočítala s tím, že bych na Ukrajině jako dospělá měla zůstat, i když žádné konkrétní plány jsem neměla. Teď ale, když jsem doopravdy pryč, tak už vím, že se tam rozhodně vrátím. Stýská se mi, chybí mi domov.

Přemýšlíte teď jinak než před válkou?

Určitě ano, změnila jsem se. Taky mi bylo šestnáct, když válka začala. Tehdy mě vůbec nezajímala nějaká politika, nestarala jsem se o takové věci, teď už ano, hodně o tom všem přemýšlím. Mohla bych se o politice a o situaci v naší zemi bavit hodiny.

Chcete se tedy vrátit na Ukrajinu, tady teď ale chodíte do školy. Jak to tedy vidíte?

No teď určitě neodejdu, musím dokončit tuto školu. Ještě zbývá jeden a půl roku. Nevím ještě přesně, co bude potom, nedělám si přesné plány, nějak se to vyvine. Máma by chtěla, abych dál studovala, já taky, ale jak přesně to bude, to zatím nevím. Teď chci dodělat tuto školu.

Máte tu kamarády? Nechybí vám přátelé z Ukrajiny, z vašeho domova?

Mám jednu českou kamarádku, jmenuje se Eliška. Je tu i několik dalších studentů z Ukrajiny, ale nemůžu říct, že bysme byli vyloženě kamarádi, netrávíme spolu volný čas. Oni jsou taky mladší než já. Přátelé z Ukrajiny mi chybí. S některými jsem v kontaktu, někteří spolužáci chlapci ale už museli narukovat a jsou ve válce. Naštěstí se zatím nikomu z nich nic nestalo.

A vyrazíte si občas někam? Je vám osmnáct let, to by se dalo čekat, že si vyrazíte někam za zábavou.

Ani ne, bývám hodně doma. Chtěla bych někam chodit, třeba i někam na diskotéku, ale nikam nechci jít sama. A Eliška, ta kamarádka ze školy, není z Olomouce, má to sem docela daleko, takže se mnou nikam večer vyrazit nemůže. Já bydlím u mámy a u nás máme málo místa, takže by u nás ani přespat asi nemohla. Takže nikam nechodím, jsem doma a přemýšlím nebo radši spím. Chybí mi víc přátel.

Setkala jste se s nějakou nevraživostí kvůli tomu, že jste z Ukrajiny?

Ne, to naštěstí ne, vím od známých, že se jim to stalo, ale mě naštěstí ne. Na sociální sítě nechodím, takže nějaké zlé řeči nečtu, a venku se mi nic nepřihodilo. Potkávám dobré a slušné lidi, mám štěstí, že jsem nikoho zlého nepotkala. Za to jsem vděčná.

Máte nějaké velké přání?

Ano, přála bych si, aby byl u nás doma mír a my jsme se tam mohli zase vrátit. A taky bych si přála mít víc přátel.

Mariia se s námi podělila i o originální recept na ukrajinský boršč, přesně takový, jaký chce jednou uvařit v Bistru Paulus. 

Jak uvařit pravý ukrajinský boršč

Mariia je dívka z Ukrajiny, která se v Olomouci učí na kuchařku. Podělila se s námi o recept na pravý boršč tak, jak jej zná z původního domova.

Suroviny:

• Vepřové kosti s masem - 500 g
• Fazole - 200 g
• Červená řepa - 1 ks
• Brambory - 3-4 ks
• Zelí - 0,5 malé hlávky
• Mrkev - 1 ks
• Cibule - 1 ks
• Rajčatový protlak - 70 g
• Cukr - 1 polévková lžíce
• Ocet - 1 polévková lžíce (volitelně)
• Sůl - podle chuti
• Citronová šťáva - podle chuti
• Celý pepř - 3 až 4 kuličky
• Bobkový list - 2 kusy
• Olej - na smažení
• Zakysaná smetana - k podávání

Nejprve připravte vývar. Opláchněte vepřové maso s kostí. Zalijte ho vodou a vařte asi 2 až 3 hodiny. Odstraňujte veškeré usazeniny, které se vytvoří na povrchu. Teplota by měla být nízká a samotný vývar by neměl vřít, aby zůstal čistý a průzračný.

Pokud používáte syrové fazole, je lepší je přes noc namočit do studené vody. Tím se rychleji uvaří. Můžete použít i fazole z konzervy, jen je propláchněte a přidejte až téměř na konci vaření.

Dále nakrájejte cibuli na kostičky a poduste ji na mírném ohni na troše oleje. Mrkev nastrouhejte nahrubo. Přidejte k cibuli, poduste 2 až 3 minuty, přidejte nastrouhanou červenou řepu, duste několik minut, pak přidejte rajčatový protlak a duste až do konce, také 2 až 3 minuty.

Z vývaru vyjměte kost a oddělte od ní maso, které nakrájejte na malé kousky. Maso přidejte zpět do vývaru.

Brambory oloupejte a nakrájejte na malé kostičky spolu s fazolemi (syrovými). Vařte, dokud brambory nezměknou.  Pokud chcete mít měkké zelí, můžete jej přidat s bramborami, ale pokud chcete, aby bylo polotvrdé, přidejte ho spolu s fazolemi z konzervy až pár minut před koncem.

Přidejte cukr a ocet, bobkový list. Pečeni vlijte do boršče. Vařte několik minut až do konce a poté můžete servírovat se smetanou.