ROZHOVOR První polistopadový tajemník: Za svá práva se musí města se státem rvát!

Jan Večeř vzácným způsobem ztělesňuje kontinuitu se změnami po listopadu 1989. Málokdo jiný může srovnávat a posuzovat vývoj od tehdejší revoluční atmosféry a optimistických začátků po dnešek tak detailně jako muž, který se stal tajemníkem magistrátu v roce 1991 a bude jím až do konce letošního dubna.

Vy jste se stal tajemníkem olomouckého magistrátu v roce 1991. To ale nebyla vaše první zkušenost s prací na radnici, že?

Já jsem byl na začátku roku 1990 kooptován do tehdejší městské rady za Občanské fórum. Dosavadní vedení městského národního výboru, tvořené stranami národní fronty, muselo přijmout mezi sebe určité procento zástupců občanů. Členem rady jsem byl až do prvních svobodných komunálních voleb, které se odehrály v listopadu 1990. Teprve po ustavení nového vedení města se volil i nový tajemník, a právě tehdy jsem se jím stal.

Jaká byla vaše profese, než jste se zapojil v rámci Občanského fóra do politiky?   

Pracoval jsem v Podniku bytového hospodářství, v provozovně tepelných zařízení. Po kooptaci do městské rady jsem byl ze zaměstnání uvolněn. 

Tehdy musel být úřad zcela jiný než dnes. Byl menší? Měl méně kompetencí?

Vůbec se to nedá srovnávat, do té doby všechno fungovalo úplně jinak. Rozhodující slovo měl Okresní výbor KSČ, v čele všeho stál tajemník OV KSČ a celá ta stranická struktura, nikoliv městský národní výbor. Dále nad městským stál ještě okresní národní výbor. Samosprávná demokracie byla úplnou novinkou, která se teprve musela nějak etablovat a vytvořit si novou odpovídající strukturu. Na radnici bylo jen pár zcela nezbytných pracovišť, odbor výstavby, sociální odbor, který ovšem měl tehdy jinou náplň než dnes, byl zde také nechvalně známý výbor lidové kontroly, zvaný šedý mor. Připomínku si určitě zaslouží tehdejší místostarosta doktor Kučera, který tady ještě před listopadem dokázal zajistit velmi dobře personálně obsazený útvar hlavního architekta.

V tom komunistickém systému tedy měli lidé na radnici menší kompetence než dnes?

To bylo něco naprosto jiného, první jednání městské rady, kterých jsme se my za Občanské fórum účastnili, pro nás byla šokem. Ta jednání trvala sotva hodinu, protože o všem už předtím rozhodly orgány strany. Bylo to předem připravené a domluvené, městská rada to jen odhlasovala a schválila, o ničem se nediskutovalo. Ze zákona sice bylo nutné různé body projednat, ale reálně to probíhalo tak, že předsedající přednesl připravené body usnesení a řekl jen, kdo je pro, načež všichni zdvihli ruku. Teprve my noví jsme do toho vnesli nějakou změnu, zajímalo nás, co ty body obsahují, chtěli jsme vědět, pro co se hlasuje, a diskutovat. Pro ty původní členy to bylo něco zcela neobvyklého. Všechno bylo do té doby centrálně řízené.  

Na vedoucích pozicích v úřadu byli tehdy samí straníci?

Často ano, ale ne úplně všichni. K výrazným personálním změnám ale tak jako tak došlo, my jsme během jednoho roku zcela změnili organizační strukturu úřadu. Při tom pak pochopitelně došlo v řadě případů i k ukončení pracovního poměru. Úřad jsme de facto začali budovat znovu od začátku. Bylo to mnohdy i formou pokusů a omylů, takový úsměvný moment je třeba to, že jsme tehdy zřídili zemědělský odbor. Měli jsme prostě za to, že jsme na úrodné Hané, tak by město mělo hospodařit i s půdou, po čase se ale ukázalo, že město tu opravdu není od toho, aby zakládalo nějaké zemědělské družstvo.

Vy jste tehdy tvořili nový úřad. K tomu jste dostávali nějaké jasné instrukce?

Ne, bylo to jinak, žádný univerzální návod neexistoval, nikdo s tím neměl do té doby zkušenosti. Byly to desítky a desítky hodin diskuzí a debat, vlastně jsme tady dlouho do nocí vymýšleli, jak ustavit nové odbory a referáty, aby naplňovaly reálnou potřebu fungování samosprávy svobodného města. Všechno se rodilo během oněch diskuzí a postupně se tak ten nový úřad ustavoval.

Radili jste se třeba s dalšími městy?

Občas ano, jakýsi základní společný vývoj ta města měla, spíše ale fungovala komunikace mezi jednotlivými primátory. Nicméně znovu řeknu, že to opravdu všude vznikalo více méně spontánně, podle konkrétní potřeby a vývoje situace. K určité stabilizaci podoby nových úřadů došlo až po nějakých čtyřech letech.

Což vlastně zahrnuje první volební období, kdy byl primátorem Milan Hořínek…

Ano, bylo to hektické porevoluční období hledání.

Lišili se tehdejší politici od dnešních? Nesli si v sobě po listopadu nějakou větší míru idealismu?

Lidi jsou v jádru pořád stejní, někteří pracují více, jiní méně, někdo je čestný, jiný lže nebo krade, to platí v celé společnosti, ale toho špatného bylo určitě méně. Lidé v politice měli mnohem větší chuť něco měnit, měli výrazně větší tempo, až hektické, k tomu je ostatně nutila sama ta doba, protože skoro pořád vyvstávaly nějaké nové problémy, které bylo nutno řešit. Myslím, že určité zapálení a přesvědčení o nutnosti změn k lepšímu bylo tehdy u lidí v politice silnější. To si podle mě v sobě nesli z listopadu 1989.    

Už v tomto prvním období začal onen boj o pravomoci samosprávy versus pravomoci státu?

Ne, myslím že tehdy ještě ne, to přišlo až později, po konstituování nových úřadů a po usazení celé situace. Tehdy na počátku byli zástupci v samosprávě tak silně přesvědčení o tom, že právě oni jsou základem demokratického svobodného státu, že nikoho nenapadlo to zpochybňovat. Tehdy, tím myslím za primátora Milana Hořínka, byla situace taková, že lidé z centrálních úřadů z Prahy jezdívali často do Olomouce konzultovat různá témata; bylo vidět, že si naší samosprávy velice váží. Ti lidé se ostatně vzájemně znali a pocházeli často ze stejného prostředí, ze samosprávy.

Samospráva tedy měla lepší zvuk než dnes?

Rozhodně ano, touha lidí spravovat si vlastní území byla velice silná a nezpochybnitelná. To dnes naprosto upadlo. I když je z pohledu veřejnosti mezi volenými orgány obecní samospráva pořád nejvíce důvěryhodná, pro stát a ministerstva je dnes obec často vnímána jako nějaká přítěž nebo problém. A právě to je něco úplně jiného než před těmi třiceti lety. Primátor Hořínek říkával: Přeci mi nějaký šéf sekce na ministerstvu nebude říkat, kdy mám jako primátor města k němu přijet a jak mám řídit město. Dnes ovšem bývají různé dopisy z ministerstev, adresované samosprávě, natolik arogantní, že je vidět, že si ti ministerští úředníci vůbec neuvědomují, komu píší. Pak se dostáváme až na úroveň, kdy nám z centra nařizují, do kolika hodin můžeme nechat naše občany se bavit, jakou si máme u nás nastavit výši poplatku za psy nebo zda můžeme lidem v ulici, kde probíhá nějaká velká rušivá stavba, odpustit třeba poplatky za odpad. To považuji za zhovadilost. Pak to působ dojmem, jako by samospráva byla čím dál hloupější a potřebovala nutně, aby všechno řídil a rozhodoval někdo shora.  

A kde se stala chyba, proč se ta situace tak změnila?

Pamatuju si na jedno školení z počátku devadesátých let ve Francii. Zdůrazňovali nám tehdy, že se samospráva musí za své postavení a kompetence vůči státu ustavičně rvát, že musí bojovat za to, aby si uchovala svou samostatnost v rozhodování. To je ono. Pak se ale v praxi ukáže, že je vlastně pro všechny jednodušší, když nechají rozhodovat někoho v Praze. Tam přibývá úředníků a ti si vytvářejí nové a nové kompetence, aby vyvíjeli nějakou činnost, prokázali svou důležitost a potřebnost, a pro mnohé na obci je zase jednodušší, když nechají rozhodovat někoho za sebe. Tohle jsou nejspíš jakési automatické trendy, kterým se musí samospráva aktivně bránit, jinak míru své rozhodovací autonomie ztrácí.

Myslíte si tedy, že si samospráva musí držet svá práva?

Určitě ano, jsem přesvědčen, že o tom, zda budeme od majitelů psů vybírat deset korun nebo deset tisíc, že o tom, do kdy se smí tam nebo onde pořádat zábava nebo nějaké open-air představení, z principu nesmí rozhodovat nikdo v Praze, ale tady my sami. Od toho přece voliči v té které obci zvolili svoji samosprávu a svého starostu, aby o těch věcech rozhodoval a zodpovídal se z nich. A státu může být jedno, jestli se za popelnice platí jinak v Olomouci a jinak v Plzni.

Dalším vleklým tématem je fakt, že samospráva musí vykonávat stále větší kus přenesené státní správy…

To je tak, že procento výkonu přenesené státní správy, kterou vlastně stát přehazuje na obce, stále roste. Úředníci magistrátu, kteří vystupují vůči občanům, prosazují něco, s čím samospráva nemá vlastně nic společného. Poslanci odhlasují nějaký zákon, který pak musí náš úředník provádět v praxi, aniž bychom na to jako samospráva měli vliv. Když to řeknu jednoduše, i špatný zákon starosta musí nechat provádět, ovšem nevýhodou jeho úředníků je, že pod nimi už nikdo není a oni jsou pak v prvním nárazníkovém pásmu ve vztahu k občanům. Když stát v něčem chybuje, naštvaný občan potom kope do dveří na radnici, což z jeho pohledu sice má logiku, samospráva za to ale opravdu nemůže… Je i na samosprávě, aby dokázala lidem vysvětlovat, na co má vliv a co ovlivnit nemůže.

Jako tajemník jste zažil mnoho koalic a mnoho primátorů. Nemrzelo vás někdy, že se nepodílíte na hlasování a rozhodování?

Já jsem si to vyzkoušel tehdy na začátku, jednak jsem byl členem rady, a pak i jako tajemník jsem na samotném počátku, kdy se ještě jednotlivé pozice teprve utvářely, mohl o mnoha věcech spolurozhodovat. Takže ne, nijak zvláště mě to nemrzelo. Co mě naopak trápilo, byl fakt, že jsem za ta léta věděl, co jde vyřešit a co nelze, věděl jsem, že některé mechanismy nevedou k cíli. Jenže ty zkušenosti jsou asi nesdělitelné a každá ta samospráva si to prostě chtěla znovu vyzkoušet. Zažíval jsem tedy některé pokusy opakovaně s každým novým vedením města, přičemž ne s každým vedením se spolupracuje stejně. S tím se musí člověk smířit. Takže i proto jsem rád, že už končím (usmívá se).

Když se podíváte zpět na ty tři dekády, co nejdůležitějšího se za tu dobu Olomouci povedlo?

Musíme vyjít z toho, jak město vypadalo po období komunistické vlády. Bytový fond byl v Olomouci hrozně zanedbaný, pamětníci si jistě pamatují lešení všude na náměstí a v okolí. Jenže na to, abychom opravili veškerý bytový fond, bylo potřeba asi deseti až patnácti ročních rozpočtů města! Tedy zcela nereálné. My jsme tehdy dobře zvládli privatizaci bytů a dostali jsme se během několika období na úroveň, jakou známe dnes. Noví vlastníci do bytového fondu investovali, zachránili domy, změnilo se i chování lidí k vlastním domům a bytům, a dnes je Olomouc krásné město. Druhá veliká věc bylo vybudování centrální kanalizace a rozvodů vody. Využili jsme tehdy výrazné dotace z projektu Phare, trvalo to několik let. Přiznám se, že já jsem tehdy ani nebyl příznivcem tak velkého projektu, ale později jsem musel uznat, že to bylo dobré rozhodnutí. Myslím, že dnes bychom to vůbec nedokázali zrealizovat. Dnes žijeme v krásném fungujícím městě.

Jan Večeř (narozen 1959 v Bruntále) je tajemníkem olomouckého magistrátu od roku 1991. Předtím se už na konci roku 1989 stal v rámci tzv. kooptací novým členem městské rady za Občanské fórum. Jako tajemník je dle definice nejvyšším představitelem úřadu, fakticky tedy nadřízeným všech úředníků v rámci magistrátu a partnerem pro volené politiky.  Zúčastňuje se zasedání zastupitelstva a schůzí rady s hlasem poradním, svolává a řídí porady vedoucích odborů a koordinuje spolupráci jednotlivých odborů magistrátu.