Velikonoce na Hané: kouzelné zvyky, k nimž netřeba komerce

Na Hané lidé vždy dbali na křesťanské tradice. Dodržovali nejen tradiční křesťanské velikonoční zvyky, ale přidávali k nim i některé místní obyčeje. V postní době se lidé zdržovali od masných jídel i pokrmů připravovaných na sádle. V postní době se katechumeni (čekatelé na vstup do křesťanské církve) připravovali na přijetí křtu. Církev vyzývala věřící nejen k dodržování půstu, ale i k vyznání svých hříchů a ke konání skutků milosrdenství. Nabádala věřící, aby si odpírali hlučné zábavy a aby pravidelně navštěvovali mše svaté a další pobožnosti. Kajícný ráz postní doby vyjadřovala i fialová barva bohoslužebných rouch. V postní době chodili lidé v neděli odpoledne na požehnání spojené s obřadem „křížové cesty“, večer se doma modlili „bolestný“ růženec.

Po Popeleční středě jsou předvelikonoční neděle označeny jako neděle postní. Prvé z nich se lidově říkalo neděle Pučálka. O této neděli se jedly pokrmy z luštěnin, především z hrachu. Někde ji nazývali Černou, protože se ženy na znamení, že nastala postní doba, odívaly v tento den do šatů tmavé barvy. Další neděle byla Pražná, nebo také Sazometná. Vyznačovala se začátkem jarního úklidu, proto název Sazometná. Pražná  se jí říkalo proto, že pokrmem druhé neděle postní bylo pražené obilí. Třetí neděle byla Kýchavná. V ten den se konávala pobožnost za odvrácení moru. Lidé říkali, že kdo v uvedený den několikrát kýchl, měl být po celý rok zdráv. Čtvrtá neděle se nazývala Družebná. O ní družbové začínali sjednávat uzavírání sňatků. O Družebné neděli se scházeli mládenci a dívky a společně jedli koláče. Církev o Družebné neděli přerušovala truchlivost, aby ukázala, že cílem a odměnou za kajícnost je radost v Bohu. Páté neděli postní se říká neděle Smrtná. Šestá neděle se nazývá Květnou.

Květná neděle je šestou nedělí postní. Křesťané si připomínají památku slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. V kostele se světí kočičky. Obyvatelé Jeruzaléma totiž při vjezdu Pána Ježíše Krista do města prostírali na cestu svá roucha a také čerstvě utržené či useknuté ratolesti. Květnou nedělí se začíná pašijový (též velký či svatý) týden, který končí na Bílou sobotu. Posvěcené kočičky se dříve svázaly s větvičkami jehličnatých stromů a dávaly se ve světnicích za obrazy. Společně se třemi křížky se kočičky také zapichovaly do polí. Takto měly posvěcené ratolesti chránit domovy i úrodu společně s hromničnými svíčkami před bouřemi a jinými pohromami. Kočičky se také používaly jako prevence před bolestmi v krku. Věřilo se, že kdo spolkne na lačný žaludek tři posvěcené kočičky a zapije je svěcenou vodou, tomu se po celý rok vyhnou krční choroby a zimnice.

Po Květné neděli následuje tzv. pašijový týden, který trvá až do Vzkříšení Páně. Pašijovým se nazývá proto, že se v něm čtou zprávy o umučení (Passio) a smrti Ježíše Krista ze všech čtyř evangelií. V pašijovém týdnu mají jednotlivé dny svá lidová pojmenování. Květnou neděli střídá Modré pondělí. V kostele se čte evangelium o kající ženě, která vonnou mastí potřela nohy Ježíše Krista. O Šedivém úterý a Škaredé středě se čtou pašije. V chrámu znějí zpěvy od proroka Jeremiáše a věřící se modlí: „Kristus se stal pro nás poslušným až do smrti“. Na Škaredou středu se všechny ženy oblékly do tmavých šatů. Také byl dokončen předvelikonoční úklid včetně vyčištění kamen, sporáků a komínů. V některých místech se proto Škaredé středě říkalo Sazometná nebo Smetná, obdobně jako jedné z postních nedělí. Název Smetná středa známe například z díla Boženy Němcové.

Na Zelený čtvrtek se slavila mše již ve znamení poslední večeře Páně a sloužila se v barvě bílé. V katedrálách byly svěceny svaté oleje. Také došlo na mytí nohou dvanácti starcům. Na Zelený čtvrtek začínal přísný půst. Dnes už se přísný půst nedodržuje. Připravovaly se „zelené“ pokrmy – špenát, zelná polévka, zelené bylinky, ale také čočka a hrách. Dodnes se dodržuje zvyk „zajíčka“ (někde „zlaté slipečky“), který nosí dětem velikonoční nadílku do úkrytů (hnízd) v zahradách. V některých hanáckých obcích děti hledávaly v zahradách „nadílku od zajíčka“ až na Velký pátek. Někde bývala nadílka uložena u „Božího hrobu“ v kostele. Večer na Zelený čtvrtek pekly hospodyně „jidáše“, tj. pečivo z bílé mouky ve formě dvojité podkovy vložené do sebe. Jidáše se sypaly solí a mákem. Jidáše se podávaly Na Velký pátek pomazané medem, aby podle lidové pověry byli lidé chráněni před poštípáním hady. Velikonoční svátky plné velkopátečního mystéria tedy začínají ve své úplnosti již na Zelený čtvrtek, ve chvíli, kdy po části mše, zvané „Gloria“, odlétají zvony podle tradice „do Říma“. Místo zvonů nastupuje hrkání kluků s tragači, klepači a jinými pomůckami. V některých obcích se hrká jen kolem kostela, jinde obcházejí kluci celou ves.

Na Velký pátek se dodržoval přísný půst. V křesťanských církvích se připomíná ukřižování a smrt Pána Ježíše Krista. V kostele se nesloužila mše, obřady se konaly odpoledne či večer v barvě černé. Četlo se ze starozákonního  proroka Ozeáše a z knih Mojžíšových a dále pak z pašií podle evangelisty Jana a z následujících devíti modliteb. V uvedený den měla symbolický význam voda. Kdo se umyl v tekoucí vodě, ten mohl věřit, že bude po celý rok zdráv. Při mytí lidé na Hané říkali:  „Vitám tě, Boží Velikonoce! Chraň mě od troji nemoce – od zemnice, od žlotice a od padóci nemoce.“

Podle mnoha pověstí lidé věřili, že se na Velký pátek otevírají ukryté poklady. Na Velký pátek nesměl nikdo hýbat zemí (např. rýt v zahradě), aby neznesvětil smrt Páně. Na poli, pokud se vůbec pracovalo, se jen válela půda. Věřící se chodili na Velký pátek modlit k Božímu hrobu a ke kříži. Boží hrob byl oltář upravený podle hrobu vytesaného ve skále, do kterého byl Kristus pochován. Přestože bylo před Velikonocemi, hospodyně nikdy nepraly prádlo. Ze Žerotína známe toto přísloví: „na Velký pátek (a platilo to pro všechny pátky v roce) peró jenom podruhyně, v soboto hospodyně a v nedělo jednom svině…“ O Velkém pátku se lidé těšili na následující den – Bílou sobotu – který vyvrcholí slavným Vzkříšením Páně.

Bílá sobota byla ve znamení odpolední slavnosti Vzkříšení spojené s vynášením kříže, lidově Pámbučka. Kříž nesli mládenci buď do kaple, nebo do některé selské usedlosti. Tam se sešel družba s družičkami, kříž podložili lepenkou a ozdobili voskovými květy. Družbou býval hoch, který měl na podzim nastoupit vojenskou službu. Družičky byly dívky o rok či dva mladší. Při „strojení Pámbučka“ se zpívaly náboženské a také světské písně. Hospodyně připravila pro všechny občerstvení, družba se postaral o nápoje. V Neděli velikonoční nesl družba ozdobený kříž ve vyšívaném bílém šátku, doprovázely ho družičky a další mládenci. V průvodu nesměla chybět hudba. Kněz jim přicházel naproti. Po setkání se připojil k průvodu. Bílá sobota byla na Hané jedním z nejokázaleji slavených církevních svátků, ale také nehlášenou, a přesto rigorózně dodržovanou přehlídkou nového oblečení.

Slavnost Ježíšových matiček prý vznikla již v 18. století. Na dlouhý čas pak zanikla kolem roku 1955. V Bohuňovicích a v Dolanech se zhruba před patnácti lety obnovila. Na slavnosti se podílejí dva páry mladých lidí – matičky a mládenci. Matičky přicházejí na Bílou sobotu do chrámu v černých šatech a na hlavě mají uvázaný bílý šátek. Mládenci mají oblečený tmavý společenský oblek. V závěru mše požádají matičky faráře o vydání kříže (nebo sošky Krista) a vyplatí do misky Jidášovu odměnu – třicet stříbrných. Přítomní počítají, zda opravdu třicetkrát cinkne mince do misky. Kříž odnesou matičky do kaple, kde jej ozdobí věncem z bílých květin a bílými stuhami. Z Bohuňovic jdou průvody i do Trusovic a Moravské Loděnice, z Dolan do Bělkovic a Lašťan. Matičky v Lašťanech se odlišují tím, že oblékají dívčí hanácký kroj, chlapci chodí v civilu. V Neděli velikonoční si obléknou matičky bílé šaty a uváží si černé šátky. U kaple, v níž byl kříž uložen přes noc, ozdobí matičky mládence a také přítomné občany voničkami – kytičkami z jarních květin. Pak se seřadí průvod, který za doprovodu hudby odchází do farního kostela.

Hod Boží velikonoční (neděle) patří k hlavním církevním svátkům v roce. Slaví se Kristovo zmrtvýchvstání. Toho dne se dříve světily velikonoční pokrmy – beránek, mazance, ale i vejce, chléb a víno. Božíhodový stůl byl bohatý. Ještě v době před padesáti či šedesáti lety se jedli beránci – jehněčí a kůzlečí maso.

S následujícím Velikonočním pondělím jsou spojena malovaná vejce. Od nepaměti se vejce barvila na červeno. Proto se také Velikonočnímu pondělí někde dodnes říká Červené pondělí. Malovaná vejce jsou obrazem jarního obrození přírody a jejich plodivých sil. Jsou utajeným obrazem nového života, neboť tak, jako ve vejci dřímá nový život, se pod paprsky vracejícího slunce probouzí celá příroda. Také se říká, že velikonoční vejce má vztah ke vzkříšení Páně. Vajíčko znamená hrob, z něhož vyšel vzkříšený Kristus, jako z vajíčka vychází živý tvor – kuřátko. Rčení z Vyškova praví: „To vajíčko malované, to je z lásky darované. Dávám ti ho z lásky, nevracej ho zpátky“.

Pěkné jsou legendy o vejcích. Například zlaté vejce bylo v pohanských dobách symbolem stvoření podobného slunci. Křesťanská církev si vytvořila vlastní legendu o zlatých velikonočních vejcích. Když ještě chodíval Ježíš se svatým Petrem po světě, navštívili jednu chudou ženu, kterou poprosili o něco k jídlu. Žena neměla vůbec nic, jen jednu slepičku, a tak poutníky pohostila vajíčkem upečeným v popelu. Když poutníci odešli, žena našla rozbitou skořápku celou ze zlata. Tak se možná začala vajíčka barvit na žluto. Pondělí velikonoční je dnem dlouho očekávané pomlázky. Mládenci již několik dní předem si připravovali tatary z vrbových prutů. Podle počtu prutů použitých k výrobě tatara se jim říkalo trojáky, čtveráky, šesteráka atd. Dolní část tatara byla opletena tak, aby pomlázka pěkně seděla v ruce. Na opačném konci byl tatar ozdoben mašlí. Pro velikonoční pomlázku se vžilo mnoho názvů: mrskut, mrskot, mrskačka, šmigrus, tatarec a jiné. Název šmikustr byl obvyklý v obcích, které sousedily s vesnicemi s  německým obyvatelstvem. Slovo pochází z německého Schmeckostern. Šlehání tatarem bylo spojováno s přáním, aby ženy omládly a aby se dívkám provětraly sukně. Aby si zachovaly svěžest a veselost. Také se říkalo, že hospodář po ránu vymrská hospodyni, aby jí vyhnal zlý jazyk, pacholek děvečku, bratr sestru a děd bábu, aby pamatovaly na očistec. Mrskutníci byli za svou činnost odměněni různými dárky. Mezi nimi nesmělo chybět vejce – uvařené na tvrdo a obarvené třeba lístky z cibule. Nebo vejce čokoládové, či dokonce kraslice. V Bohuňovicích se říkávalo: „Vstávej, vstávej Marjáno, dávej vejce každé ráno, jedno bíly, dvě červeny, to je moje potěšeni“.

V mnoha obcích se bezprostředně po Velikonocích chodí čistit studánky. Kdysi začínala obchůzka „otevírání studánek“ požehnáním v kostele. Poté se šlo ke studánkám, kde dívky vybraly spadané listí a upravily okolí studánky. Přitom se zpívala prosba k Bohu, aby dal dostatek vláhy, a aby byla studánka vždy plná dobré vody. U studánky dívky vybraly spadlé listí a džbánkem vylévaly vodu. Ostatní dívky obcházely studánku, jednu ruku měly upaženou a v ní vrbový proutek. Na melodii “cófavé“ zpívaly: „Pane Bože, prosime tě, dé nám z nebe rosečko, abe trocho ovlažela to našo stodynečko. Pane Bože, prosime tě, té nám trocho dyščéčka, abe se nám naplnila ta naša stodynečka. Abe netekle praminke ze všeckéch světovéch stran, bodem jo pit na zdravičko. Pane Bože, pomuž nám!“

S využitím serveru ccstroubelice.cz a wikipedie redakce HV