Komentář politologa ČSSD tříprocentní aneb Hamáčkova autentická levice?

Ze strategického pohledu je výměna na postu ministra zahraničí vysvětlována tak, že Tomáš Petříček není profilově silným levicovým kandidátem, který by dokázal oslovovat tradiční voliče strany. Půl roku před volbami je ovšem toto vysvětlení velmi těžko obhajitelné, protože ČSSD již o své tradiční voliče dávno přišla. Jan Hamáček sice straníky na sjezdu mobilizoval ke své podpoře se slovy: „My jsme levice“, nicméně mnoho levicových voličů se stranou neidentifikuje a zastánce levicových hodnot a pozic v ní nevidí. Strana se v předvolebních průzkumech pohybuje kolem tří procent a další zužování personálního profilu strany je nutné vnímat spíše jako její faktické oslabení. Navíc na post ministra kultury, odkud má na zahraničí odejít Lubomír Zaorálek, bude zřejmě jmenován Jan Birke, z jehož životopisu je patrné, že kultura je „opravdu“ jeho celoživotní doménou.

Výměna ministra zahraničí je čistě mocenskou záležitostí, která je pro veřejnost dalším signálem, že za nepovedené vládní angažmá není Hamáček ochoten snášet otevřenou kritiku. V důležité a vypjaté předvolební atmosféře, umocněné krizovou pandemickou situací, se Hamáček obklopuje jen osobnostmi, které jsou loajální k jeho vedení a souhlasí s dalším setrváváním ČSSD ve vládě. Z hlediska zásad vládního „píár“ je Hamáček lídrem, který ztratil objektivní a kritické poradce a pozici strany utváří bez reakce na skutečnou situaci na volebním trhu.

Pokles preferencí ČSSD ale není spojen pouze s vedením Jana Hamáčka. Jde o dlouhodobý proces, který sociální demokracie nedokázala zastavit. Příčin tohoto stavu je mnoho. Od celoevropského trendu poklesu podpory levicových stran, kterým masově odchází voliči k populistům a na nějž levice zatím nenašla příliš úspěšný recept, až k vleklé personální krizi ČSSD (na celostátní i regionální úrovni) a absenci komunikace odpovídající potřebám voličů v dnešní digitální a propojené době. 

 

Sociální demokracie stále sází na tradičnější způsoby komunikace s voliči. Svědčí o tom třeba i to, že na Facebooku, který je nejdůležitější sítí z hlediska politického obsahu a možností cílení na voliče, má ČSSD jako vládní strana pouze 29 tisíc sledujících. Oproti tomu nevládní Piráti mají 185 tisíc sledujících a ANO 98 tisíc. Podíváme-li se na facebookové stránky předsedů stran, je tento trend ještě viditelnější. Andrej Babiš 280 tisíc sledujících, Ivan Bartoš 86 tisíc, Jan Hamáček 42 tisíc. Na Twitteru si Hamáček vede lépe, ale i zde ho sleduje méně lidí než ostatní zmíněné lídry. 

 

Můžeme namítnout, že sociální sítě v politické komunikaci nejsou vším, a je to jistě poznámka oprávněná. Na druhou stranu klíč k dlouhodobé a stabilní podpoře strany, která měla, a snad do budoucna stále má ambici usilovat o pozici vítězné či koaliční vládní strany, vede skrze schopnost oslovovat voliče napříč různými sociálními vrstvami a věkovými skupinami. Právě zde ale vidím velký omyl v politickém marketingu ČSSD.  Její komunikace, reklamní i strategické cílení se příliš upíná na výše zmíněného levicového voliče, který je ale v současnosti silně přitahován atraktivnější populistickou nabídkou. ČSSD jako by tuto situaci nechtěla vidět a stále tomuto voliči nadbíhá. Už dávno měla proběhnout výrazná změna pozice strany, která by rozpojila asociace spojované s ČSSD jako se stranou orientující se zejména na voliče v důchodovém věku, propagující široký program sociálních jistot. Měla vytyčit nové strategie, jak získávat i jiné skupiny voličů. Zejména mezi mladými lidmi a napříč širší střední třídou. Tento přístup ale samozřejmě musí být veden osobnostmi, které mají odvahu tuto změnu politického směřování uvnitř strany prosadit, mají politickou invenci a přesně ví, co chtějí nabídnout. ČSSD bohužel za dlouhá léta, co se podílela na vládě, jak na celorepublikové, tak i krajské a lokální úrovni, nedokázala pro sebe vygenerovat atraktivní mladé lídry a osobnosti. Tristním výsledkem levicové strany, která by měla být hybatelem změn v oblasti genderových příležitostí, je fakt, že v předsednictvu má jedinou ženu, která zastupuje ČSSD zároveň i ve vládě. Mezi čtrnácti zástupci ve Sněmovně jsou všeho všudy dvě poslankyně a v posledních senátních volbách za ni nekandidovala ani jedna žena. 

 

Aktuálně probíhající kampani ČSSD, v podobě venkovní reklamy a inzerce v různých typech médií, vévodí heslo „Víme, co dělat po Covidu“. Je smutným a obsahově prázdným obrazem strany, která mívala více než 30% podporu voličů a určovala agendu témat ve volbách. Covid neskončil a ČSSD je jednou ze stran, která nese za ne/zvládání pandemie odpovědnost. Ve volbách voliči vystaví sociální demokracii účet za správu země v době krize. Myslím, že to pro ČSSD bude drsný a nelichotivý účet. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by s tímto zúčtováním byla ČSSD schopná cokoli udělat.