Je čas na redefinici poslání Městské policie

Někdy krátce po přelomu milénia jsem se ocitl na koncertě jedné z olomouckých amatérských kapel. Ten koncert se konal za zrušení Městské policie, a byla to taková napůl legrace. Taky vlastně docela fajn avantgarda, i v kontextu doby, v níž dosud převažovala devadesátková nevázanost. O dvacet let později jsem si na ten koncert vzpomněl, byl v tom i kus nostalgie, především ale proto, že téma Městské policie vnímám jako aktuální. Není řeč o zrušení – ale zcela jistě o redefinici poslání celé instituce. K čemu vlastně máme Městskou policii?

Doba se změnila, a my spolu s ní. Městská policie byla v Olomouci založena přesně před třiceti lety, to jest před více než čtvrtstoletím!, aniž by od té doby proběhla jakákoli diskuse o náplni činnosti strážníků. Rozhodně nechci téma degradovat populistickými a líbivými výkřiky typu, že nemají nic na práci, kromě pokutování pejskařů a rozdávání botiček. Bylo by to příliš jednoduché a laciné, jenže to téma takové není: je to vážná úvaha o nás všech, a o službě, kterou občan od městského strážníka poptává.
Za těch třicet let se toho totiž v práci strážníků mnoho nezměnilo, zatímco naše životy se změnily diametrálně. Uvedu příklad: pokud někdo před třiceti lety zaparkoval jedním kolem na chodníku, zřejmě to byl lump, a drobná represe třeba mohla mít i výchovný efekt. Dnes, pokud stojí auto jedním kolem na chodníku, zřejmě se řidič ocitl v naprosté nouzi, protože neměl v přecpané ulici kde zaparkovat. Pomůže tady ještě represe?
Podobných příkladů bych našel tucty. A v žádném případě nechci, aby tento text vyzněl jako kritika práce Městské policie – neboť oni sami sobě práci kreativně neurčují, ta je dána zadáním zřizovatele. To jest – radnice. A právě o tomto zadání je třeba vést diskusi, ukotvenou v realitě a potřebách lidí, žijících ve dvacátých letech jednadvacátého století. Lehká nebude – neboť jí hrozí zaplevelení populistickými výkřiky, ať už ve smyslu radikálního zrušení, nebo rigidní byrokratické obhajoby současného stavu. Přesto k ní vyzývám, protože bez diskuse se jako společnost nemůžeme posunout nikam.