GLOSA Dáme si Itálii?

Máme se ženou rádi Itálii. Se vším, co nabízí. Už mnoho let je u nás zdomácnělá věta, která přijde vždy po výplatě: Dáme si k večeři Itálii? A znamená to jediné: že si nakoupíme ciabatu nebo něco na ten způsob, mozarelu, mortadelu, pár dobrých sýrů, olivy, sušená rajčata, olivový olej ukápneme v dostatečném množství na talíř a utrhovanými kousky pečiva pečlivě vytíráme oliváč a k tomu uždibujeme a ujídáme jmenované ingredience. A samozřejmě nesmí chybět víno. To je takový malý povýplatový svátek.

A tak jsme se po několika letech, možná snad už deseti, rozhodli, že pojedeme znovu, ale poprvé že to bude jižní Toskánsko a moře a pobřeží a koupání i poznávání nových míst. A objevy, pokud se poštěstí.

Bydleli jsme v Giannelle v malém domku u moře, každé ráno po probuzení jsme slyšeli racky, viděli otevřenými dveřmi od stolu úplně modré nebe a večer už jen slyšeli jednoho racka chechtavého a hned po něm monotónní houkání sovy. Každý večer. A mezitím se odehrávalo všechno podstatné, i když se jednalo třeba jen o válení na pláži.

Po jednom takovém válení jsme se vydali do nedaleké Tarotové zahrady (Il Giardino dei Tarocchi) s gigantickými barevnými sochami známé (někdo by řekl výstřední) výtvarnice Niki de Saint Phalle. O tom místě jsme neměli potuchy, než jsme nahlédli přímo na místě do knižního průvodce. Objev. Sochy byly samozřejmě inspirovány archetypálními postavami z tarotových karet. A Gaudího parkem Güell v Barceloně, kterým se Niki kdysi nadchla a rozhodla, že něco podobného bude mít i ona. Řízením osudu (podrobnosti vynechám) získala pozemek na vrcholu etruské zříceniny a po mnoha peripetiích a letech zahradu dokončila.

Přijdete do relativně malého areálu, zatím nevidíte nic než krátkou, ale poměrně strmou asfaltovanou cestu. (Pro někoho může být i strmá cesta ke vnímání sochařčiných artefaktů, to nezastírám). A když se krátkým stoupáním nenecháte odradit (no nenecháte, když už jste tam), otevře se před vámi neskutečné panorama obřích soch a objektů, do nichž můžete případně i nahlédnout nebo dokonce i vlézt. V jedné ze soch, ve Sfinze, nepřehlédnutelné a poněkud děsivé soše s nadměrnými ňadry, autorka během stavby bydlela. Právě do této sochy můžete vstoupit přímo. Obklopí vás útulný a fantaskní prostor tvořený zrcadlovitou mozaikou, mozaikovitým podlouhlým stolem, jehož barevná deska je skleněná, v podobném duchu se třpytí a pableskuje všechno ostatní; kuchyně, ložnice i toaleta. A z obou ňader je fantastický a hravý výhled do toskánské krajiny a do samotného parku.

Kromě zhmotněné veselé fantazie je tu ale neustále přítomný pocit jakéhosi napětí. Trvá to delší dobu, než si člověk uvědomí, že je to pravidelné a záměrné vrzání. A jak postupujete klikatými stezkami od jedné skulptury ke druhé a zvuk se blíží, zjistíte ke konci pouti, že v útrobách jedné ze soch je stroj utvořený z nejrůznějších materiálů, které původně sloužily jiným účelům než teď, kdy vydávají nepříjemné kakofonní zvuky, jež jsou připomínkou neustále přítomné smrti. Jako by stroj vypadl z filmů Jana Švankmajera nebo díla Františka Skály. A tak se procházíte zahradou, kde se cítíte jako doma a zároveň ve vás (nejprve) podvědomě šimrá v krku všudypřítomný nepříjemný pocit smrti. Neskutečný zážitek, kvůli kterému se vyplatí jet (pokud si k tomu přidáte ještě to moře, případně jiné úchvatnosti).

A nejlepší na tom (kromě mnohého jiného) je, že Niki na tom díle nedřela sama. Pomáhali jí i místní, kteří se s myšlenkou tarotové zahrady ztotožnily. Jako třeba místní pošťák, který je tvůrcem mozaikovitých chodníčků a stezek. Pošťák a chodníčky. Čistá krása. 

A čtenář nechť mi promine to důvěrné oslovování již zesnulé autorky křestním jménem. Mám totiž po návštěvě její Tarotové zahrady neodbytný pocit, že se důvěrně známe.